Saif-ul-Malook a Badr-ul-Jamal: Cesta lásky

 Jezero Saif-ul-Malook, které leží ve výšce 3 224 m.n.m na severním konci údolí Kaghan v Pákistánských Himalájích, je považováno za jedno z nejkrásnějších míst na Zemi. K jezeru se váže legenda, kterou místní vypravěči rádi vyprávějí turistům.

 Je to příběh o princi Saif-ul-Malookovi a víle Badr-ul-Jamal, příběh o lásce, dobrodružství, víře, kouzlech, utrpení i zradě – příběh o vášních lidského pokolení. Existuje několik různých verzí. Původní verze je veršovaná a jejím autorem je súfijský mystický básník Mian Muhammad Bakhsh (1830 – 1907), který žil v Kašmíru a psal v paňdžábském jazyce. Cesta lásky (Safarul ‚Ishq) je považovaná za jeho mistrovské dílo. Následující verze je víceméně věrný přepis vyprávění místního vypravěče s trochou té spisovatelské (a překladatelské) svobody. (Anglický originál ZDE)

   „Tak tedy poslouchejte,“ řekl, a dal se do vyprávění.

     „Neviděl jsem onu vílu, ale viděl jsem nádheru boží. Každý čtrnáctý den (chowdveen) lunárního měsíce, se jezero proměňuje v zrcadlo a ve své náruči kolébá hory, oblohu, bezpočet třpytících se hvězd a zářivý měsíc v úplňku. Jezero je tak klidné a čisté, že můžete jen těžko rozlišit mezi realitou a jejím odrazem. Je to nádhera, jakou stojí za to vidět.

  Mnohokrát jsem v noci také viděl světýlka, vznášející se světýlka, tisíce vznášejících se světýlek tady na svahu, kde sedíme, a sledoval jsem, jak mizí mezi skalami.

Nespatřil jsem vílu Badr-ul-Jamal, ale byl jsem svědkem nádhery Boží.“

 …

 Před dávnými dobami žil v Egyptě princ, který se jmenoval Saif-ul-Malook. Říká se, že Saif byl nejpohlednějším mládencem, jaký kdy chodil po Zemi od dob Josefa, vysoký a štíhlý, kůže barvy blyštivé mědi, jasné ušlechtilé obočí lemovalo hluboké tmavé oči a černé vlasy mu ve vlnách splývaly na ramena. Byl statečným mužem, skvělým lovcem, jezdcem i šermířem – věrný svému arabskému jménu Saif-ul-Malook, které znamená „Meč králů“. Princ Saif žil od malička v bohatství a nikdy nepoznal nouzi, nebyl jediný kámen, řeka, muž nebo žena, o které by nemohl požádat.

 Až do chvíle, kdy se mu jedné noci zdál sen.

 Sen, který změnil směr jeho života a navždy mu sebral veškerý klid jeho mysli.

 Zdálo se mu o jezeru, jezeru jaké nikdy předtím neviděl, obklopeném horami, jejichž vrcholky se zdály dotýkat nebe a jehož voda se třpytila jako zelený smaragd v měsíčním světle. V jezeru se koupalo sedm víl – éterických bytostí štíhlých jako gazely se smetanově bílou kůží, zlatýma očima a s vlnitými vlasy v barvě ebenu. Sedmá a poslední víla však svou krásou předčila všechny ostatní. Její tvář zářila jako měsíc v úplňku – badr , ale když se smála, zatímco skotačila ve vodě, jako by ji nic na světě netrápilo; když se smála, tehdy byl Saif přímo u vytržení z pocitů radosti a smutku, tak silných, tak nevyjádřitelných, že se probudil ze sna se slzami v očích. Badr-ul-Jamal…nic krásnějšího nikdy neviděl.

 Následující ráno byl Saif viditelně nesvůj.

 „Proč jsi tak skleslý, synu?“ zeptal se u snídaně král, jeho otec.

 „Otče,“ odpověděl mladý muž. „Myslím, že jsem se zamiloval.“

 Král se rozzářil radostí. „To je mi ale šťastná zpráva, synu! Bude svatba! Kdo je tvá vyvolená princezna?“

 „Není to princezna, otče,“ odpověděl Saif vážně a pak v náhlém přívalu nadšení dodal: „Je to královna…královna mezi vílami!“

 Král svraštil tvář, když uvažoval o synových slovech. „Saife, uvědomuješ si, co říkáš? Víla! Ona je jako pták, ohnivá bytost, naari. Jak může obyčejný člověk, se zemí spjatý smrtelník jako ty, vůbec doufat, že by ji dostal?“ Zavrtěl rozhodně hlavou. „Je to nemožné. Zapomeň na to. Nepřinese ti to nic než neštěstí.“

 Princ však krále neposlouchal. Bylo příliš pozdě na diskusi, přesvědčování nebo rady. Saifovo srdce už hořelo a nebylo k uhašení. Prosil otce o dovolení vydat se na cestu a hledat kouzelné jezero, kde se koupou víly, v naději, že najde i jejich královnu. S těžkým srdcem nakonec král soulasil, požehnal mu na cestu a smutně sledoval, jak jeho jedinný syn odjíždí do pouště.

 Šest dlouhých let princ Saif hledal, pátral ve všech koutech Egypta od Alexandrie po Sinaj. Pohlcený láskou, změnil se k nepoznání: žebral na ulicích, vlasy mu padaly do očí a boty se rozpadly na cáry. „To je on, ten šílenec!“ křičeli lidé. „To je ten blázen, majnun, který hledá smaragdové jezero a bělostné hory! Kdo kdy slyšel o takovém místě?“ A všichni se smáli a vyháněli ho z města.

 Jednoho dne, když se toulal předměstím Káhiry, spatřil Saif svatého muže, buzurga, jak sedí ve stínu osamoceného olivovníku. „Možná by mi ten svatý muž mohl pomoci,“ pomyslel si Saif. Když k němu došel, muž zvedl hlavu, jako by na něho už čekal.

 „Ach, tady jsi,“ řekl starý muž s hravým úsměvem na rtech. „Už jsem na tebe čekal, princi Saife.“

 Princi! Nikdo mu tak neřekl už roky! Ale než mohl Saif vyjádřit své překvapení, nebo vysvětlit, co hledá, buzurg zanořil svou ruku do bohatě zřaseného pláště a vylovil z něho starou obnošenou kulatou čepici z ovčí kůže. Byla prodřená a roztřepená, jakoby ji někdo nosil už celá staletí. Vložil ji do Saifových rukou a pohlédl na něho bystrýma očima. „Máš toho za sebou hodně, synu, nejdůležitější ale je, že jsi to nevzdal. Nic hodnotného nelze získat bez úsilí.“

 Saif si pohrával s čepicí ve svých rukách. „Děkuji,“ řekl váhavě. „Ale co mám s tou čepicí dělat?“

Starý muž se zachechtal. „Co myslíš? Prostě si ji nasaď!“

 Poněkud zmatený, nasadil si Princ Saif nesměle čepici na hlavu.

To co se vzápětí stalo, nelze popsat. To ví jen ten, kdo si někdy nasadil Suleimani topi, bájnou Šalamounovu kouzelnou čapku, která má moc přenést svého nositele na jakékoliv místo, jaké si zrovna přeje, během několika sekund. Zvedl se vítr a Saif cítil, jak mu pevná země zmizela pod nohama. Zničeho nic se ocitl vysoko ve vzduchu ve víru, kde se míhaly, tváře, místa, barvy a vzpomínky; uši mu zaléhaly ohlušujícím rachotem; a pak, stejně tak náhle, jako to začalo, se jeho nohy snesly zpět na pevnou zem. Když konečně otevřel oči, tohle uviděl:

Spatřil jezero – smaragdově zelené jezero, klidné jako zrcadlo lemované rozeklanými horami se zasněženými vrcholky – přesně takové místo, jako viděl ve snu.

 Saifova radost byla bezmezná. „Najdu ji, tady ji určitě najdu!“ křičel a skákal radostí jako malé dítě. „Mé utrpení je konečně u konce!“

 Ve svém rozčilení ale úplně zapomněl, jak se k jezeru vlastně dostal – díky džinovi ze Šalamounovi čapky, který právě stál za jeho zády ve své lidské podobě.

 Džin si odkašlal. „Ehm, ehm, Princi Saife…je tu jeden háček.“ Saif se otočil, „Co je to?“ vysoukal ze sebe pomalu a zíral na džina.

 „Královnu víl, Badr ul Jamal nemůžeš vidět. Je jako my, naari, zrozená z ohně a tudíž neviditelná lidským očím ve své pravé podobě.“

 „Co tedy musím udělat, abych ji viděl?“ zeptal se Saif netrpělivě.

 „Musíš se modlit,“ odpověděl džin.“ Modlit se po čtyřicet po sobě jdoucích dní – modlitbu chilla – bez jídla, vody a spánku, aniž bys opustil kruh, do kterého si sedneš. Jen tehdy můžeš uvidět Badr ul Jamal.“

 Po těchto slovech džin zmizel.

 Zdálo se to nemožné. Jen svatí a proroci jako Ježíš a Mojžíš a později jako Baba Farid Gandž Shakkar a Háfiz ze Shirazu byli známí tím, že zvládli dokončit modlitbu chilla – ostatní buď zemřeli, nebo přišli o rozum. 

 Ale Saif se nehodlal vzdát svého cíle tak blízko jeho dosažení. „Pátral jsem po ní šest let, toulal se ulicemi Egypta jen s žebráckou miskou, kashkol. Určitě mohu vydržet ještě dalších čtyřicet dní.“

 A tak kolem sebe vytvořil kruh z oblázků na severním břehu jezera, sedl si do jeho středu, zavřel oči a začal se modlit. Modlil se a modlil a modlil a s každým západem slunce a východem měsíce byl Saif slabší, jeho tvář hubenější, jeho bolest silnější a jeho touha hlubší. Časem přestal počítat dny a každou noc očekával s nadějí – „Snad ji uvidím dnes?“

 Ale Badr ul Jamal se neobjevila.

 Jedné noci, když slunce svými posledními jantarovými paprsky ozářilo svahy Himálajských svahů a soumrak se vkradl na oblohu jakoby tahem Božího štětce, seděl princ Saif ve svém kruhu a přemítal, zda se ještě dožije příštího dne. Jeho tělo, naprosto fyzicky vyčerpané, začínalo vzdávat boj, jeho mysl však nikdy nebyla bystřejší a klidnější.

 Byl zrovna chowdveen ki raat – čtrnáctý den lunárního měsíce, neboli úplňková noc a pohled na dokonalý stříbrný kotouč zářící na hvězdami poseté indigově modré obloze, která se klenula nad jezerem, horami i nad ním samotným a zalévala celou krajinu éterickým světlem, naplnil srdce rince Saifa mírem. „Jestli tady mám dnes v noci zemřít, jestli má moje duše dnes v noci opustit mé tělo, budu šťastný muž.“

 Náhle k jeho uším dolehl zvuk – jako šum křídel velkého hejna ptáků. Nejprve daleko, pak stále blíž – zvuk se mísil s jemným cinkáním, jako zvonkohra s tisíci malých zvonečků. Saif vzhlédl k obloze: od západu se blížil k jezeru velký bílý mrak.

 „Možná už pro mě letí anděl smrti, aby si mě dnes vzal domů!“ pomyslel si Saif.

 Ale nebyli to andělé, protože princ Saif neměl tu noc zemřít. Té noci, chowdveen ki raat, se Saif stal jedním z mála lidských bytostí, které kdy dokončily modlitbu chilla, a ještě méně jich kdy spatřilo bájné víly z Koh Kaaf, z Kavkazských hor, z kouzelné země, která leží na hranicích Asie a divokého Západu. Víly létaly k jezeru za každého úplňku, aby se vykoupaly a jejich královnou byla Badr ul Jamal.

 Bílý oblak se pomalu snesl na břeh jezera a postupně se z něj vynořilo sedm tvarů – sedm nádherných bytostí se světlými údy, tmavými vlasy, zlatýma očima a lehoučkými křídly na zádech, které se třpytily v měsíčním svitu.

 Saif oněmněl úžasem. Jakási neviditelná síla ho postavila na nohy a on popoběhl schovat se za balvany odkud mohl pozorovat, aniž by byl sám zpozorován. Ústa doširoka otevřená úžasem, princ Saif sledoval jak sedm víl se smíchem svléklo svá křídla a úhledně složilo do trávy, aby si vzápětí mohly zaplavat v mihotavě se blyštících vodách jezera.

 A pak ji uviděl – Badr ul Jamal. Byla poslední, kdo vstoupil do jezera, bez námahy klouzala vodou, její tmavé vlasy jí splývaly na záda, její tvář zářila jako úplněk a její oči jiskřily jako oči dítěte. Byla tou nejkrásnější bytostí, jakou kdy viděl.

 Princ Saif cítil, že snad omdlí úžasem. Cíl jeho šestiletého úsilí a čtyřicetidenního mučivého půstu byl přímo před jeho očima – živá, dýchající, hmatatelná bytost!

Nevíme jak dlouho zůstal Saif ukrytý za balvanem a provinile špehoval víly; pro něho to bylo jen pár minut, než si všiml, že se víly opět vynořují z vody a jdou si pro svá křídla. Připravovaly se k odletu! Saifa zachvátila panika a rychle vyvolal džina ze Šalamounovy čapky.

 „Příteli, co mám dělat?“ doprošoval se od džina pomoci. „Když teď půjdu za Badr Jamal, ona i její kamarádky se vyděsí a utečou a všechna má naděje bude navždy ztracena. Jak jí mám zabránit, aby odletěla?“

 Džin souhlasně pokýval hlavou a odpověděl jistým hlasem, „Neboj se můj pane, nech to na mně.“ S těmito slovy zmizel stejně jako se objevil.

 Neviděn ani princem Saifem, ani vílami, připlížil se džin na místo, kam si víly odložily svá poskládaná křídla a bleskurychle se zmocnil těch největších a nejbarevnějších ze všech, které patřily Bard Jamal. Brzy poté se Badr Jamal vynořila z hlubin jako poslední z víl a chtěla se připravit na zpáteční cestu.

 „Neviděla některá z vás moje křídla?“ ptala se po chvíli a nervózně se rozhlížela kolem.

 „Dala sis je sem, hned vedle mých,“ řekla jedna z jejích kamarádek a ukazovala k velkému kameni na břehu.

 „Nejsou tu! Moje křídla jsou pryč!“ Badr Jamal se zmocnila úzkost. „Ach co budu dělat? Jak se dostanu zpátky na Koh Kaaf? Co tomu řekne?“

 Všechny její přítelkyně už byly oblečené a připravené na cestu. Ale má pravdu – co to mu řekne On ? Bylo po půlnoci a už tak měly zpoždění. Určitě má špatnou náladu, netrpělivě prochází chodbami hradu se zamračeným výrazem na své obří tváři a hřímá jako černý mrak – jejich pán Deo Safed, Bílý Obr. Je nejvyšší čas se vrátit, a to hned.

 Víly se zmateně dívaly jedna na druhou a šeptaly: „Tady něco nehraje, to je jisté. Je tu nějaké kouzlo, nějaká past. Měly bychom co nejrychleji zmizet, než se to zmocní nás všech.“ A zatímco Badr stále zoufale hledala svá křídla, otočená k nim zády, víly se vznesly do vzduchu a jedním mávnutím křídel byly ty tam.

   „Mí přátelé! Nenechávejte mě tu samotnou!“ křičela Badr Jamal ruce vztažené k obloze. Ale už tu nikdo nebyl, jen ticho a šplouchání vody na břehu jezera. Byla sama.

 Královna víl klesla na zem a svou tvář skryla v dlaních. Jak jí tu najednou připadalo chladno! Jak rozlehlá byla najednu obloha a hrozivé a podezřelé zdálo se její oblíbené jezero.

 V tom uslyšela zvuk – něčí kroky. Poplašeně vzhlédla. Byl to princ Saif a stál přímo před ní.

 „Ty…“ vydechla pomalu a zírala na něho svýma zlatýma očima. „Ty..“

 „Prosím, neboj se,“ vyhrkl a opatrně k ní přistoupil. „Neublížím ti. To já jsem ti sebral křídla, ale dovol mi prosím, abych ti to vysvětlil…“

 A pak ze sebe začal překotně sypat celý svůj příběh – sen, starý buzurg, otec-král, Suleimani topi, šestileté pátrání, které ho přivedlo z Egypta do Himálaje…avšak zatímco vyprávěl, neodvážil se Badr Jamal pohlédnout do tváře, cítil se sláb po dlouhé modlitbě a neustál by pohled na její nadpozemskou krásu.

 Ona na něho hleděla v úžasu, s nevěřícným výrazem na své líbezné tváři. Nakonec promluvila:

 „Princi Saife, nejsi jediný, komu se zdál sen.“

 Saif na ní udiveně pohlédl a jejich oči se poprvé setkaly. Badr Jamal se usmála. „Nikdy jsem nedoufala, že tě někdy uvidím. Myslela jsem si, že nejsi skutečný…“

 Za krátký okamžik držel Saif Badr v náručí. Slova nedokážou popsat tu radost a mír, jaké je zaplavily, když se poprvé objali.

 „Moje sladká lásko, po všech těch letech…“ šeptal Saif když hladil Badr po vlasech a tisknul ji k sobě. „Konečně můžeme být spolu!“

Badr Jamal se však najednou on něho odtáhla, jako by si na něco vzpomněla. „Co je, má lásko?“ zeptal se ustaraně Saif.

 Dívala se na něho napůl rozhodně, napůl rezignovaně. „Ne, nemohu tu zůstat. Musím jít. Miluji tě, princi Saife, ale musím jít. Prosím, vrať mi moje křídla. Pokusím se sem zase někdy vrátit. Ale teď musím zpět na Koh Kaaf.“

 „Nechat tě jít?“ opakoval princ Saif a jeho hlas zněl poněkud dutě. Pak ji uchopil za zápěstí. „Ty si myslíš, že tě nechám jít? Po všem tom žebrání, pátrání, modlení, po všem tom nekonečném úsilí? Myslíš, že to teď vzdám?“ Zasmál se podivným, bojovným smíchem a zakřičel směrem k obloze: „Nikdy!“

 „Ale ty mi nerozumíš!“ padla Badr Jamal rozrušeně na kolena. „On nás zabije, zabije nás oba! Můj pán, Deo Safed. Až se mé kamarádky vrátí a on zjistí, že mezi nimi nejsem, bude mě hledat. Je velmi mocný! A až nás najde spolu, oba nás okamžitě zabije.“

 Dívala se na něho a oči se jí zalévaly slzami. „Vidíš, musíš mě nechat jít…“

 Princ Saif vzal Badr kolem ramen. „Jen ho nech, ať přijde,“ oznámil. „Já se ho nebojím. Ať se odváží. Já tě neopustím.“ Tiskl ji k sobě, tvář plnou odhodlání, jeho srdce však bilo hrůzou z toho, co bude následovat. Přikryl Badr Jamal svým pláštěm a oba se vydali dolů do údolí. Tam se usadili na hřbitově na okraji města Naran a mezi stíny a tajemstvím tichých náhrobních kamenů se pár rozodl přečkat noc.

 Mezitím, 1 600 mil daleko na svém hradě v kavkazských horách nedaleko dnešního Turecka, Deo Safed běsnil. „Kde je Badr Jamal?“ řval. „Kde je?“

 Zdi se otřásaly, sklo řinčelo a šest víl se k sobě tisklo strachem. „My nevíme, pane,“ odvážila se odpovědět jedna z nich chvějícím se hlasem. „Když jsme vylezly ven z vody, už tam nebyla.“

 „Asi se utopila…“nadnesla roztřeseně další z nich. Nemohly mu říci, že ji nechali samotnou, zranitelnou, bez pomoci. Zabil by je.

 Deo Safed byl hrozivé stvoření – vysoký jako hora, celý bílý jako sníh a když kráčel, třásla se země.

 „Však se o tom brzy přesvědčíme!“ Vyřítil se ze svého paláce, v ruce kyj, a zamířil na východ do Himalájí.

 Deo Safed zbožňoval Badr Jamal. Ostatní víly ho nezajímaly, jen fňukaly – ona byla výjimečná. Nemohl zapomenout, jak se do ní před deseti lety bláznivě zamiloval, když byla ještě dítě a vesele si hrála v lesích Paristánu, zemi víl; jak ji unesl a přivedl do svého doupěte, rozlehlé kamenné pevnosti v Koh Kaaf, která byla chráněna mocným kouzlem a hrozivými příšerami, které nedokázal překonat ani její otec, král Paristánu. Kdyby bylo po jeho, nikdy by ji nespustil z očí; ale jak by jí mohl odepřít to prosté přání vykoupat se dvakrát za měsíc s kamarádkami v jejím oblíbeném jezeře? Jak by jí mohl nedovolit její nevinné přání? Ach Badr, můj měsíci, má radosti, jak jsi mě mohla opustit? Jak jsi mohla? Jak jsi se odvážila…skřípal zuby, sípal zlostí a ohromnými kroky pospíchal přes hory do údolí Kaghan.

Když Deo Safed dorazil k jezeru, nikoho nenašel. „Badr, Badr!“ hřímal.

 „Badr, Badr, Badr…“ vysmívala se mu ozvěna hor. Malika Parbat, nejimpozantnější hora v údolí Kaghan, se tiše tyčila vzhůru a její bělostné svahy zářily ve studeném svitu měsíce. „Je pryč, Deo Safede, je pryč,“ jako by Královna hor říkala obrovi. „Dnes máš, co si zasloužíš.“

 Deo Safed byl zoufalý. Je to možné? Byla Badr Jamal opravdu navždy ztracená? Pohltilo ji jezero ve svých bezedných hlubinách jako žárlivá příšera, tak jako kdysi on sám?

 Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.

 Deo Safed dupnul jedním svým obřím chodidlem do jihozápadního břehu jezera. Ozvalo se tupé zasténání hluboko v útrobách země, jako když se probouzí nějaká příšera, země se vzedmula, zatřásla a roztrhla přesně v místě, kam obr šlápnul. Klidné vody jezera se začaly čeřit a pěnit a řinuly se trhlinou ven jako modrozelené potoky. Deo Safed vypustil ven Ducha jezera.

 Jak se vlny valily dolů do údolí, Deo Safed stál uprostřed bouře, voda, stromy a kameny létaly kolem něho ve velikém víru. „Já ji najdu! I kdyby byla mrtvá, najdu její tělo na dně tohoto prokletého jezera. Já ji najdu!“ Proudy vody se neustále valily ven. Byla to první velká povodeň v údolí Kaghan.

 Mezitím, na malém hřbitově na předměstí města Naran, Saif a Badr Jamal zrovna usnuli pod nádherným starým deodarem – himálajským cedrem.

 Náhle k jejich uším dospělo hlasité hřmění smísené s nelidským kvílením.

 „Je tady!“ vydechla Badr, když se s trhnutím probudila ze spánku. Její tvář zbledla.

 Deset dlouhých let byla Badr Jamal jeho otrokyní, vězněna obludou jménem Deo Safed. Deset dlouhých let neznala rodinu, přátelství ani lásku – jen strach, šepot a utajené sny, frašku předstírání lásky k tvorovi, kterého z hloubi duše proklínala. Obr se pokoušel všemi způsoby si její lásku zasloužit: drahými šaty a šperky, nejvybranějšími exotickými pokrmy, nejúchvatnějšími zvířaty všech barev a velikostí, družinou víl, která plnila všechna její přání.

 Ale Badr Jamal nebyla svobodná. A nic z toho, co měla ji netěšilo, ani šperky, ani ty nejchutnější lahůdky – když neměla svobodu. Tahle chvíle byla zatím nejlepší příležitostí k útěku jako kdy měla, a přesto se mohlo stát cokoliv. Přitiskla se k Saifovi.

 Pak oba uviděli, jak se k nim z dálky od Maliky Parbat valí povodeň. Řítila se k nim rychlostí blesku, vyvracela stromy, brala s sebou celé spící vesnice, ničila každou věc a každého tvora, který jí stál v cestě. Jen sekundy je dělily od chvíle, kdy voda zaplaví i hřbitov. A to bude konec.

 Saif se podíval na Badr Jamal a snažil se překřičet ten ohlušující hřmot: „Lásko moje, je to tady. Dnes v noci zemřeme, nebo budeme žít. Jediné, co teď můžeme dělat je modlit se. Modli se se mnou!“ Badr souhlasně pokývala hlavou a ve tváři se jí zračilo odhodlání poddat se konečně osudu, ať bude jakýkoliv. A tak tam spolu stáli pod posvátným cedrem na pochmurném hřbitově, té jasné noci plné hvězd, sepjali ruce, zavřeli oči a modlili se. Saif se modlil k Bohu a Badr ke svým bohům, každý po svém, ale oba stejně vroucně. Řev valící se vody byl stále blíž a blíž, až se zdálo, že se jim přelévá přes hlavu, pod nohama a všude kolem.

 „Tak takhle vypadá smrt,“ pomyslel si Saif. „Není to tak bolestivé jak jsem si představoval.“

 Nebyl ale mrtvý. Stále cítil Badřinu teplou dlaň svírající pevně tu jeho. Otevřel oči.

 Saif a Badr stáli v jeskyni oba suší jako listí. U Saifových nohou ležela Šalamounova čapka, o které si myslel, že ji zapomněl u jezera a že ji už nikdy nenajde. „Jak?…“ Saifovi se zadrhl hlas, když zíral na Badr, pak na čepici a na jeskyni kolem nich.

 „Kde to jsme?“ divila se Badr a rozhlížela se kolem. „Jak jsme se sem dostali?“ Jeskyně byla široká a prostorná a vchod byl velice nízký, takže se museli plazit ven. Jakmile byli venku, uviděli, že byli vysazeni na úbočí hory vysoko nad hřbitovem, který byl kompletně zaplavený. Náhrobky, kamení a kmeny stromů proudily kolem v ponurém tichu. Povodeň se přehnala. Přežili. Byli v bezpečí. Bůh i bohové je vyslyšeli.

 Ale co Deo Safed? Kde zůstal velký Bílý Obr, jehož řádění způsobilo povodeň? U jezera už nebyl. Už nebyl ani v údolí Kaghan. Byl na cestě do místa svého posledního odpočinku – Deosai, Země obrů, v Baltistanu, kde se všichni obrové zrodili a kam chodí spočinout.

 Deo Safed totiž ztratil vůli žít. Badr Jamal se neutopila v jezeře. Utekla pryč. Utekla od něho. Všechny ty roky věřil, přesvědčil sám sebe věřit, že ho milovala. Že mu vracela, alespoň částečně to, co cítil on k ní.

 Bez ní však nemohl dál žít a už vůbec nedokázal žít s vědomím, že ho zradila. Prohrál. Byl poražen a zlomen.

 V Deosai našel klid. Došel tam, kde se potkávají dva největší horské hřebeny na světě, Himaláje a Karákoram a v nekonečných širých pláních, kde se narodil, si lehl a zemřel smutkem. Jeho obrovské tělo se rozpadlo, nejprve na pahorky a postupně v prach. Celou tu dobu, než vydechl naposledy, plakal a jeho obrovské slzy stékaly po úbočích hor jako smutné potůčky, a tam, kde se nahromadily, vytvořily jezero – Ansoo (Slza), jako věčnou památku na jeho neutuchající lásku k Badr Jamal.

  Mezitím, zpátky ve městě Naran, byli princ Saif a Badr Jamal radostí u vytržení. Nemohli uvěřit, že je po všem, že přežili, že je Saifův úkol dokončen, Badr je volná a že konečně mohou být spolu. Saif vzal její něžnou ruku do své, zahleděl se do její tváře, zářivé jako měsíc v úplňku, a usmál se: „Pojďme domů, má Královno.“ Vyvolal svého věrného přítele, džina ze Šalamounovy čapky a během mrknutí oka se oba ocitli 2 500 mil daleko, u bran Saifova paláce v Egyptě.

 Zpráva o princově návratu po téměř sedmi letech a o tom, že si přivedl nevěstu, vyvolala oslavy v celém království. Král a královna, Saifovi rodiče, byli radostí bez sebe a svatební přípravy na sebe nenechaly dlouho čekat. Zanedlouho byli Saif s Badr oddáni, svatba byla velkolepá a následné oslavy trvaly ještě mnoho dní.

 Mohli bychom tady příběh ukončit slavným: „A žili šťastně až do smrti“… ale nebyla by to pravda. Teď ještě ne…

 Teď, když bylo po svatbě a utichl všechen ten povyk, který návrat prince Saifa a jeho Královny víl vyvolal, snažil se Saif co nejdříve vrátit do „normálního života“, toho, který vedl před tím, než se vydal na bláznivou pouť za Badr Jamal.

 Jako korunní princ měl mnoho povinností – účast na veřejných audiencích svého královského otce, naslouchání stížnostem lidu a udělování rad a navrhování řešení, cesty po všech koutech království, někdy i v utajení, aby se ujistil, že místní vládci, ministři a jiní funkcionáři vykonávají správně svou práci, vyjednávání s velvyslanci a přijímání hostů z velkých království Číny a Indie. Otec prince Saifa stárnul a byl nejvyšší čas předat královské povinnosti synovi. A protože princ Saif ztratil kvůli své dobrodružné cestě hodně času, král se ho snažil urychleně všechno naučit, než smrt zaklepe na dveře jeho komnaty.

 A tak byl princ Saif většinu času mimo královský palác, zatímco Badr zůstávala doma, protože v těch dobách nebylo zvykem, aby princezna doprovázela manžela na jeho cestách po království, lovila s ním levharty nebo popíjela víno s delegáty z Itálie.

 Domácí vězení však bylo jen jedním z pravidel, na které si Badr musela zvyknout ve svém novém domově jako žena korunního prince. O jejich svatební noci jí Saif řekl: „Badr, drahoušku, teď, když jsme doma, v mé zemi, a brzy budeš královnou, tak už nepotřebuješ svá křídla, že ne?“

 „Proč? Proč se ptáš?“ bránila se Badr. „Jsem víla, samozřejmě, že je potřebuji!“

 „Já vím, má lásko, já vím. Jen si myslím, že by tak pro tebe bylo jednodušší zapadnout, když nebudeš chodit kolem s tím velikým doplňkem na svých zádech,“ vysvětloval Saif. „Chci říct, lidi to dráždí. Obzvlášť moji matku! Vždyť víš jak je nervózní ve tvé přítomnosti.“

 Když viděl, že je Badr stále vzdorovitá, zkusil to Saif ještě jednou co nejsmířlivějším tónem. „Podívej, jediné co chci, je, abys odložila svoje křídla. Můžeš to pro mě udělat? Kromě toho, co kdyby tě jednou napadlo odletět zpátky na Koh Kaaf, nebo do Paristanu! To nemůžu přeci riskovat, že ne?“

 Myslel to jen jako vtip, ale Badr Jamal to vůbec nepřišlo legrační. Znělo to, jako by jí najednou nedůvěřoval, jako by byla vrtošivé dítě, které je třeba umravnit a ztišit. Neřekla na to však nic, jen tiše odpověděla. „Jistě, můj princi, cokoliv si přeješ.“

 A tak minuly měsíce. Zatímco Saif byl zaneprázdněn svými princovskými povinnostmi, Badr chodila na plesy a zahradní slavnosti, které pořádala její tchýně – královna, oblékala se do nadýchaných rób, jaké nosily lidské ženy, vlasy spletené do copánků a učesané dle místní módy a chodidla obutá v ozdobných sandálech. Role ženy jí přišla neskutečně nudná – jedinné o čem si ostatní ženy a dívky dokázaly povídat bylo o dětech, o služebných, o nenjovějším hedvábí z Číny a jak nejlépe upéci nadívaného holuba. Badr neměla v těchto oblastech žádné zkušenosti, a ani ji to nezajímalo – raději by zpívala než mluvila, tančila než chodila, oblékala tak málo oblečení, kolik počasí dovolí a vlasy by nechala volně vlát ve větru. Pokud šlo o jídlo, nejraději měla pořádný kus zvěřiny (pokud možno syrové) s divokými bylinkami a pohárem silného vinného likéru.

 Její záliba v krvavém mase byla další z jejích necivilizovaných zvláštností, které se Saif ke své nelibosti dozvěděl až po svatbě. Další z nich bylo koupání se nahá za úplňku v nejbližší vodní nádrži – což byla v tomto případě kašna na nádvoří uprostřed paláce. V tomto případě byl však Saif neoblomný – jeho lidé, tvrdil, nejsou připraveni přijmout takovýto druh svobodomyslného chování u budoucí královny.

 Ale zvěřina byla základem její přirozené stravy. Nemohla bez ní být. Zásoby se tenčily a Saif byl nucen vydat se na výpravu do jižních lesů aby obstaral další pod záminkou sportovní lovecké expedice. Zvěřina nebyla v Egyptě běžným jídlem a princův neplánovaný výlet by vzbudil podezření, kdyby se prozradila jeho pravá podstata.

 Zatímco byl Saif pryč, přijeli na návštěvu do paláce jeho strýc a teta spolu se svými třemi dcerami, Saifovými sestřenicemi. Rodina byla několik měsíců na cestách po Asii a proto nestihla královskou svatbu. Nyní přijeli s dary popřát novomanželům a spatřit na vlastní oči tu slavnou vílu, kterou si Saif přivezl z Himálaje.

 Nejstarší ze tří sester, Safiyya, byla obzvláště zvědavá, jak Badr vypadá – sama totiž doufala, že se jednoho dne za Saifa provdá. Tato mladá princezna byla totiž výjimečně krásná a krom toho také neobyčejně chytrá a pyšná. Hluboko ve svém srdci nedokázala Saifovi odpustit, že se oženil s jinou ženou, stejně jako této ženě za to, že jí vzala, co považovala za právoplatně své.

 „Drahá teto,“ oslovila Safiyya královnu, Saifovu matku, když se pohodlně uložila na divanu v zezaně, ženské části paláce. „Kde schováváte tu vaši vílí snachu? Mé srdce hoří zvědavostí spatřit ten kousek měsíčního svitu!“

 V tom okamžiku Badr vstoupila do místnosti postranními dveřmi.

 „Já jsem Badr,“ oznámila víla.

 Safiyya, její sestry a matka otočily hlavu směrem odkud přicházel hlas a uviděli před sebou vysokou, obyčejně vypadající dívku. Její černé vlasy byly učesané do drdolu, její kůže byla bledá a zažloutlá, oči ztrácely barvu a působily studeně a drahé šaty, které měla na sobě, podivně visely na jejím štíhlém těle.

 Rozdíl mezi ní a Safiyyou – drobnou, plnou postavou s narůžovělou kůží, lesklými hnědými loknami a tmavýma zlomyslnýma očima zasazenýma v tváři srdčitého tvaru zářící živým úsměvem – nemohl být větší.

 „Ty?“ zírala nevěřícně Safiyya na Badr. „Ty jsi královna víl Badr Jamal? Odpust mi mou drzost, tetičko,“ rýpla si „ale venkovanka v princeznovských šatech je pořád jen venkovanka!“ Všechny přítomné ženy, včetně dvorních dam a služebných, se rozesmály.

 Badr zčervenala a královna byla viditelně nesvá. „Princezno Safiyyo,“ promluvila Badr smířlivým tónem, „mluvíš z neznalosti, protože jsi neviděla mou opravdovou krásu.“

 „Ach, takhle je to? A kde je tvá opravdová krása?“ vysmívala se Safiyya. „Uzamčená v truhle?“ Opět se všechny přítomné dámy rozesmály, jen Badr a královna ne.

 „Po pravdě řečeno, ano, je zamčená v truhle,“ odpověděla Badr. „Královno matko, snažně tě prosím, přines mi moje křídla.“

 Královna nervózně zamumlala. „Ach to ne, Badr, ne, víš, že nemohu…víš, že ti Saif zakázal…“

 „Nezáleží na tom, co jí Saif zakázal nebo ne,“ skočila jim do řeči Safiyya. „On tu teď není. Teto, přines ta křídla, její „opravdovou krásu“ nebo jak to nazývá ať můžeme jednou provždy spatřit, kvůli čemu je všechen ten povyk!“

 Královna neměla na výběr. Když odešla pro křídla, rozneslo se po paláci, že Badr Jamal bude předvádět svou schopnost létat. Nikdo předtím neviděl létat vílu a vzrušení, které tato novina vyvolala bylo tak velké, že než se královna vrátila s křídly, složenými a zabalenými v mušelínu, místnost pro ženy byla plná lidí. Všichni chtěli vidět ten úkaz – létající vílu.

 „Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Safiyyo,“ zašeptala královna své neteři. „Co když uletí? Co když uteče pryč?“

 „Jak by mohla utéci, teto? Dveře jsou všechny zamčené, okna zavřená. A krom toho, ani nevíme, jestli skutečně dokáže létat!“ rýpla si opět Safiyya, jistá si svou nepřekonatelnou krásou a plná záště k Badr.

 Badr se postavila na stupínek na konci sálu. Královna jí podala balíček. Chvíli ho držela jen tak v rukou a pak prohlásila: „Teď mě všichni poslouchejte!“

 V sále to začalo hučet.

 „To, co teď uvidíte, jste ještě nikdy neviděli a nejspíš už nikdy neuvidíte. Nevím, kolik z vás to vůbec dokáže ustát. A tak bych vám chtěla říci, že to nedělám ze své vlastní vůle, ale donucena okolnostmi,“ a vrhla ledový pohled směrem k Safiyye „dělám to proto, abych bránila svou čest, protože to tu nikdo za mě neudělá.“

 S těmi slovy Badr vybalila obsah mušelínového balíčku. V ten okamžik, kdy se její prsty dotkly mlhavého, gázovitého materiálu složeného uvnitř, dosud spící křídla se probudila k životu. Jako ohňostroj zasvištěla křídla vzduchem, zakroužila kolem Badr a lehce přistála připnutá na jejích zádech.

 To, co následovalo, je obtížné popsat. Ženy a děti, které toho byly svědky o tom básnily do konce svého života a vzpomínka na ten okamžik se časem stala legendou. Jakmile se křídla přichytila na Badřina záda, její tělo zazářilo jako oslňující blesk. Nařasené šaty, které měla na sobě se svezly na podlahu, bezpočet sponek, které měla ve vlasech, prasklo a vystřelilo v jeden okamžik do vzduchu a z nohou jí odletěly sandály.

 A to byla ona – královna víl Badr-ul-Jamal, svobodná, vznášející se nad jejich užaslými, zkoprnělými tvářemi, v oblaku třpytivého světla. Její tvář opět zářila jako měsíc obklopený oblaky jejích černých vlasů, které se třpytily jako půlnoční obloha. Její zlaté oči se blýskaly jako paprsky vycházejícího slunce a každý pohyb jejích dlouhých štíhlých údů byl prodchnut půvabem jak plula vzduchem a vznášela se ve svém vlajícím průsvitném oěvu, který halil její tělo.

 A její křídla? Ta byla jako samostatné živé bytosti, dvě světélkující chiméry vyšívané nejjasnějším stříbrem, které odráželo všechny barvy vesmíru.

 Byla úchvatná. Byla neskutečná. Byla tím nejkrásnějším co kdy kdo viděl a uvidí.

 „Tak jste mě všichni viděli, v mé skutečné podobě, v mé kráse.“ I její hlas se najednou změnil. Byl mocný a melodický. „Ale vím, že si mě nezasloužíte. Ani vy, ani princ Saif. Odsuzujete mou krásu, mou jedinečnost a nutíte mě ji skrývat a pak mě opět soudíte za to, když ji nemám.“

 Následoval rozruch. Ozývaly se výkřiky a a lidé se tlačili blíž, aby lépe viděli královnu víl. Ale než si kdokoliv stihl všimnout, co se děje, Badr se proměnila v bílou holubici a uletěla pryč ze sálu malým světlíkem ve stropě, kterého si předtím nikdo nevšiml.

 A tak z ničeho nic – byla Badr pryč.

Možná se teď ptáte, co dělal princ Saif ve chvíli, kdy Badr Jamal uprchla z paláce v podobě bílé holubice.

 Saif zrovna odpočíval hluboko v núbijských lesích ve stínu ebenového stromu, po úspěšném ale vyčerpávajícím lovu. Natáhl se na měkkou zelenou trávu, oči měl zpola zavřené a hlavou se mu honily sladké vzpomínky na jeho milovanou královnu víl, když v tom přilétla bílá holubice a sedla si na větev nad ním. Saifovi se zdálo, že to byla ta nejkrásnější holubice, jakou kdy viděl, i když se nepovažoval zrovna za milovníka ptáků. Pocítil však nesmírné nutkání zmocnit se jí.

 „Byla by roztomilým mazlíčkem pro mou krásnou Badr,“ napadlo ho. A tak potichu vstal, sebral síť, kterou měl mezi ostatními loveckými potřebami, a vrhnul ji na ptáka.

 Ale síť se odrazila, jako by ji zastavila nějaká neviditelná síla a spadla zpátky na něho, zatímco holubice dál nerušeně seděla na své větvi. Saif to zkusil znovu…a znovu, ale výsledek byl stejný.

 A pak – a Saif sotva věřil svým očím a uším, i když byl svědkem už mnohých záhad – holubice otočila svou něžnou bílou hlavu směrem k němu a promluvila hlasem, který by rozeznal mezi miliony hlasů: „Tvé pokusy mě chytit jsou marné, princi Saife. Nikdy mě nemůžeš vlastnit. Nikdy nebudu tvým majetkem.“

 Samozřejmě to byla Badr Jamal.

  „Je jen jeden způsob, jak mě můžeš přesvědčit o své lásce,“ pokračovala houbice, „jak můžeš získat mou lásku zpět – pokud za mnou přijdeš do Paristanu, do mé domoviny. Pokud se ti to povede, pokud máš dost odvahy přijet si pro mne do hradu mého otce, mezi můj lid, slibuji ti, že se s tebou vrátím, jako tvoje žena a zůstanu po tvém boku do konce tvého života.“

 S těmito slovy zamávala Badr Jamal svými bělostnými křídly a odletěla, zatímco Saif zůstal stát jako opařený. Když se vrátil do Egypta, zarudlé nateklé oči jeho matky a pohřební atmosféra v paláci potvrdily Saifovy nejhorší obavy – Badr Jamal, láska jeho života, světlo jeho očí, cíl jeho sedmiletého snažení a oddanosti, byla pryč.

 Co se stalo v jeho nepřítomnosti? Proč? Jak? Na ničem z toho nezáleželo. Věděl, co musí udělat. „Matko, řekni jednomu ze sluhů, ať mi osedlá dobrého, silného koně a připraví zavazadlo se zásobami na měsíc. Odjíždím.“

 „Ale Saife!“ naléhavě prosila matka. „Cožpak to nevidíš? Badr Jamal tady nechce zůstat. Nech ji jít, Saife. Je šťastnější mezi svými. Prosím, zapomeň na ni! Tady v Egyptě jě spousta krásných dívek. Rozmysli si to, osud ti dal druhou šanci na normální, šťastný život. Nezahoď tu šanci kvůli iluzi, nereálnému snu, můj synu! Nedovol, aby tě to šílenství zničilo!

 Avšak ani tentokrát nemělo naříkání a emoční nátlak královny matky na rozhodnutí prince Saifa vliv. Byl to tvrdohlavý muž a skutečně Badr miloval. Stejně jako našel cestu ke kouzelnému jezeru v údolí Kaghan, stejně jako dokončil čtyřicetidenní pokání – modlitbu chilla a utekl před obrem a před povodní s Badr v náručí, tak byl rozhodnutý dostat ji zpět z těch nejhlubších a nejtemnějších sklepení Paristanu, jestli bude muset.

 Je mi to líto, matko,“ objal naposled královnu, než nasedl na svého koně. „Nemohu to teď vzdát – ještě ne. Nic hodnotného nelze získat bez boje.“ Pobídl koně do trysku a odjel pryč z paláce podruhé, aniž by se ohlédl.

  Princ Saif nevěděl, kde Paristan leží, nevěděl ani, zda existuje. Legendy říkaly, království víl je někde „východně od Egypta“, někde v horách na hranicích Persie a Indie – a tím to končilo.

 A tak jel princ Saif několik měsíců na východ, překročil Sinaj, slavné řeky Eufrat a Tigris, Velkou solnou poušť v Persii a Sulajmánské pohoří,čas od času přespával v chatrčích pastýřů nebo v sarai, hostincích podél cest, aby si odpočinul a doplnil zásoby. Mnohokrát sám sebe proklínal za to, že si zapomněl vzít svou Suleimani topi, Šalamounovu čapku, kouzelnou čepici, kterou získal od starého buzurg během své první pouti a která měla schopnost doepravit svého nositele na jakékoliv místo na Zemi mrknutím oka. „Řekl bych, že tentokrát to musím zvládnout bez zkratek,“ zamumlal si.

 Po dlouhé době Saif dorazil do Péšávaru, rušného města na historické hranici indického subkontinentu. Kupci ze všech koutů Hedvábné stezky plnili úzké ulice, nabízely své zboží hlasitým voláním – hedvábí, kašmír, bavlnu, koření, sušené ovoce, víno, koberce, výrobky ze dřeva, ozdobné předměty z mramoru, slonoviny a nefritu, drahokamy, zbraně, tajemství a příběhy – nebylo snad nic, co by člověk na legendárním tržišti v Péšávaru nenašel.

   Princ Saif svého koně ustájil v městských stájích, a vydal se na tržiště. Proplétal se uličkami až si nakonec zašel do chai khany, čajovny, na šálek tradiční péšávarské kahwy, zeleného čaje slazeného medem nebo cukrem okořeněného kardamomem. Rozhlížel se kolem, kam by si v lidmi přeplněném obchůdku sedl, až spatřil prázdnou židli vedle starého muže s dlouhými bílými vousy, který usrkával svůj čaj a v prstech mnul korálky růžence.

 Princ Saif došel ke starému muži, pozdravil ho uctivou poklonou a pravil: „Ctihodný pane, byl byste tak laskav a dovolil unavenému poutníkovi posadit se vedle vás?“

 Starý muž zvedl pohled a zahleděl se na Saifa. Jejich oči se setkaly a Saif měl pocit, že ho odněkud zná, že to není náhodné setkání.

 „Synu!“ usmál se starý muž, až se mu u očí dělaly vrásky. „Prosím posaď se, bude mi ctí.“

 „A teď mi pověz,“ pokračoval, jakmile se Saif uvelebil a objednal si, „co přivádí gentlemana, jako jsi ty do tohoto prohnaného kupeckého města?“

 Princ Saif svému novému příteli ihned sdělil, kam má namířeno: do Paristanu (jenž podle legendy leží někde v těchto končinách), aby získal zpět svou milovanou královnu víl a manželku, Badr Jamal.

  „Paristan? Drahý chlapče!“ pobaveně se zachechtal starý muž. „Víš, proč se té zemi říká ‚bájná‘? Protože Paristan v našem fyzickém světě neexistuje! Nenajdeš ho na žádné mapě, neuvidíš žádné ukazatele, které by tě tam nasměrovaly, žádné brány ani hradby, kterými bys mohl projít. Zkrátka, je naprosto nemožné, abys tam jen tak došel po svých.“

 Když viděl, jak se Saifův obličej tváří v tvář drsné realitě propadl do beznaděje, rychle dodal: „Ach, netvař se tak zarmouceně! Dobrá zpráva je, že ti mohu pomoci. Nebo alespoň mám něco, co ti může pomoci…“ Začal se přehrabovat v hrubém jutovém pytli, který měl s sebou a vytáhl potrhaný vlněný plášť a krátkou dřevěnou hůl.

  Saifa přemohl silný pocit déjà vu. „Promiňte, pane,“ přerušil ho, „ale mám pocit, jako bychom se už někdy předtím potkali. Nebyl jste před několika lety v Egyptě?“

 „Nesmysl, synu! Nikdy jsem nevykročil z Péšávaru,“ odbyl starý muž spěšně otázku. „A teď mě pozorně poslouchej – ačkoliv jsem nikdy moc necestoval, mnoho jsem se naučil při své dlouhé cestě životem pozorováním a diskutováním s lidmi, kteří procházeli městem. A to, co ti teď řeknu, může být tvá jediná naděje na dosažení Paristanu a znovunalezení tvé ztracené ženy…“

  Byla to pravda, opět se starý buzurg projevil jako princův zachránce.

  Za několik hodin už princ Saif putoval s karavanou obchodníků do Tattoo, malé vesnice v království Gilgit, která leží na skalnatých svazích nádherného pohoří Karákoram. Obchodníci mířící do Číny přes Chundžerábský průsmyk souhlasili, že Saifa dovedou do vesnice výměnou za jeho koně, krásného arabského hřebce, který jim vynese hodně peněz na koňských trzích v Mongolské stepi.

 Saif se loučil se zvířetem s stěžkým srdcem, ale stejně ho už nepotřeboval. Ve skutečnosti se potřeboval dostat o 23 mil dál, za Tattoo, kde už nevedly žádné stezky pro koně ani muly, do místa, které se jmenovalo Joot, dnes známější pod anglickým názvem Fairy Meadows (Vílí louky).

 „Nikdy jsem v Joot nebyl, ale slyšel jsem, že je to naprosto dechberoucí místo,“ líčil Saifovi starý muž v čajovně. „Říká se, že sám mocný král víl tam založil své království někdy před tisíci lety ve stínu hrozivého vrcholu Nanga Parbat, Nahé hory.

 „V Joot nikdo nežije. Místní se mají před tím místem na pozoru kvůli všelijakým pověstem o pastýřích, kteří se tam vydali pást stáda a nikdy se nevrátili, o průzkumnících, banditech, přírodovědcích a mysticích, které to místo lákalo svou krásou a samotou a které už pak nikdy nikdo neviděl. Je to začarované místo, říká se, je domovem čarodějnic a džinů, a stejně tak, jak je krásné, je i nebezpečné.“

 „Přesně tam se musíš vydat.“

 Po vyčerpávajícím výstupu nad vesnici Tattoo, dorazil princ Saif do Joot, přesně jak mu řekl starý muž. Zůstal stát uprostřed širé zelené louky a hleděl směrem k sněhem pokryté Nanga Parbat. Blížil se soumrak a v dohledu nebyla živá duše. Všude bylo ticho, jen jemný vánek ševelil v korunách borovic.

 Saif vytáhl ze své brašny potrhaný vlněný plášť. „Jakmile si oblékneš ten plášť,“ vysvětlil mu starý muž, „všechno kolem tebe, co vyrobily ruce člověka se rozplyne. Budovy, cesty, celá města prostě zmizí.“

 „A všechno, co bylo doposud skryté – země džinů a víl a všelijaké ostatní nadpřirozené bytosti – se najednou vynoří. Ty budeš po celou dobu neviditelný všem.“

 Co se týče dřevěné hole, o té starý muž řekl, že ji koupil od jednoho toulavého Žida, který tvrdil, že hůl obsahuje malý úlomek zázračné Mojžíšovy hole. Když se dostane do správných rukou, má moc odemknout a otevřít jakoukoliv překážku – brány, dveře, řetězy – jak obyčejné, tak kouzelné.

 Jak tam tak stál uprostřed zelené pláně Joot pod vysokou horou, na místě, kde podle pověstí leží Paristan, jediné, co teď zbývalo, bylo obléci si plášť, popadnout hůl a probít si cestu do hradu krále víl a získat zpět svou nevěstu.

 Ale Saif váhal. Co když to všechno byla lež? Co, když ho starý muž podvedl? A teď tu stojí úplně sám uprostřed pustiny, bez jídla, bez přístřeší, bez peněz, dokonce i bez svého koně, který by mu mohl pomoci bezpečně se dopravit zpět domů…

 Tou dobou už se úplně setmělo. Stříbrný měsíc se vyhoupl nad rozeklané vrcholky pohoří Karákoram. „Stejně nemám jiný plán, tak to budu muset zkusit,“ pomyslel si Saif. Zhluboka se nadechnul, uchopil dřevěnou hůl a ovinul si plášť kolem ramen…

   Co uviděl? Někdy se stane, že spatříte něco tak úchvatného, tak jedinečného, že je lepší si o tom jen nechat zdát. Snad bychom jen mohli říci, že starý muž v čajovně moc dobře věděl, o čem mluví!

Mezitím v Paristánu, kam se princ Saif právě vplížil díky svému neviditelnému plášti a kouzelné holi, cítila Badr Jamal, jak jí po zádech přeběhl mráz. „Je tady…“ zašeptala. „Je tady! Cítím to! Můj princ pro mě přišel!“ křičela.

Ale nikdo její slova neslyšel. Královna víl byla totiž zamčená v malé kobce, spoutaná řetězy na rukou i nohou, hluboko v podzemních katakombách hradu jejího otce.

Co se jí přihodilo? Protože Badr Jamal žila tak dlouho mimo domov, už zapomněla, jaký její otec, král Paristánu doopravdy je – krutý, chladný a do morku kostí pyšný na svou rasu.

Když Badr utekla z Egypta, její srdce přetékalo nedočkavostí a vzrušením při myšlence, že zase uvidí Paristán, že bude se svou rodinou, kterou více než 10 let neviděla.

Nebyla však vůbec přijata tak, jak očekávala. Její matka zemřela před několika lety ve zralém věku 180 let a bez jejího láskyplného vlivu se chování otce ještě zhoršilo.

Když se Badr Jamal objevila před branami hradu, nebyla už tou nevinnou dívkou, která před lety zmizela, zatímco si hrála s přáteli v zahradách, ale byla vysokou, nádhernou, dospělou ženou. Král, její otec, neprojevil žádnou radost ani nadšení. Neběžel ji obejmout a neděkoval bohům, že se mu vrátila.

„Otče, to jsem já, Badr!“ volala. „Vrátila jsem se, otče!“

Král se místo odpovědi zamračil a s opovržením ohrnul nos. „Ty?“ vydechl posměšně. „Ty nejsi moje dcera – cítím z tebe člověčinu. Moje dcera by nikdy nezneuctila svou rasu tím, že se spustí s „khaki“ – člověkem. Zmiz!“

Jakmile to dořekl, nechal zavolat stráže a uvrhl ji do vězení. „Ale, otče!“ křičela Badr Jamal, když ji vlekli pryč. „Ty to nechápeš! Vůbec nevíš, co se stalo!“ Snažila se v rychlosti vysvětlit zvraty svého osudu, kterými prošla po té, co se viděli naposledy, ale král se k ní otočil zády jedním mávnutím svého pláště a odkráčel pryč doporovázen chichotajícími se ministry.

Teď když Badr seděla sklíčeně ve tmě své vlhké cely a vzpomínala na minulost, uvědomila si, že brala lásku prince Saifa jako samozřejmost. A že nebylo vůbec hezké ho opustit takovým způsobem bez jakéhokoliv vysvětlení. Zdá se, že také zdědila něco z otcovy prokleté pýchy!

Co když princ Saif nikdy nepřijde? Co když usoudil, že mu nestojí za to riskovat pro ni svůj život podruhé? Co když zůstane v tomto temném, studeném vězení až do konce svých dnů?

Proto, když ucítila, že princ Saif vkročil do království víl, začala doslova šílet. Zatímco se prodíral strmými stezkami směrem k hradu, Badr se svíjela v mukách a křičela, jako by přišla o rozum. Udělala takový rámus, že strážím nezbylo než o tom běžet říci králi.

Král, následován svými nohsledy, sestoupil do sklepení, aby ten povyk vyšetřil osobně. „Co to má znamenat, Badr!“ zeptal se přísně. „Když budeš takhle vyvádět, rozhodně si, za tu ostudu, kterou jsi způsobila své rodině, žádnou milost nevyprosíš.“

Hluboko ve svém srdci však ucítil bodavou bolest, když spatřil svou milovanou dceru v takovém zmučeném stavu. Ale nemohl nic dělat. Celé království vědělo, co Badr udělala. Vílí lid byl sice svobodomyslný národ, ale překročení této hranice bylo něco, co se nedalo prominout. Kdyby si všechny jejich ženy – nebo muži – začali něco s lidmi, byl by to konec vílí rasy; protože všichni věděli, že ze svazků mezi vílami a lidmi se rodí pouze lidské děti.

Proto kdyby král nejednal tak tvrdě ve vztahu ke své vlastní dceři, jeho lidé by ho měli za ubožáka a slabocha a ztratil by všechen respekt.

Mezitím, aniž by se to král, jeho ministři nebo hradní stráže dozvěděli, pronikl princ Saif krytý svým pláštěm do hradu a odemykal si všechny brány a zámky, které mu stály v cestě, jedním dotekem Mojžíšovy hole.

„Je tu, otče! Je tady!“ vykřikla náhle Badr. „Je tady, v této cele, zatímco tu mluvíme!“

„O čem to, holka, mluvíš?“ opáčil král podrážděně. „To zkrátka není možné. Je naprosto nemožné, aby člověk, který nevládne kouzly, pouhý „khaki“ nalezl průchod do Paristánu, natož aby prolomil kouzlem střežené brány města a prošel až sem, do sklepení, aniž by si toho někdo všiml.“

„To je přesně to, co jsem se ti snažila celou dobu říct, otče,“ vyhrkla Badr, jejíž utrpení vystřídalo čiré nadšení. „Saif není obyčejný muž! Vládne mocnějšími kouzly než ty, nebo já, nebo Deo Safed. Díky tomu mě vysvobodil ze Deových spárů a stejně mě osvobodí znovu i teď, přímo tobě pod nosem.“ Než dořekla ta slova, těžké řetězy omotané kolem jejích zápěstí a kotníků praskly a s řinčením dopadly na zem. Princ Saif se totiž právě v tom okamžiku, s tím správným smyslem pro drama, dotknul řetězů svou kouzelnou holí.

Ve sklepení vypuklo pozdvyžení. „Podívejte! Podívejte! Badr Jamal je volná! Jak je se to mohlo stát?“

Král nemohl uvěřit svým očím. To ještě nezažil. To bylo opravdu kouzlo kouzel, nic, čeho by byl obyčejný člověk někdy schopen.

„Dcero, pokud to, co říkáš je pravda,“ změnil král tón svého hlasu, „a pokud je Princ Saif v této místnosti a je skutečně zodpovědný za to, co jsme teď viděli, prosím tě, požádej ho, aby se nám ukázal. Dávám ti své slovo, že mu neublížím.“

Beru tě za slovo, Králi víl, otče mé milované,“ stáhl si princ Saif plášť jedním pohybem a objevil se uprostřed malé cely hned vedle Badr Jamal. Stál tam hrdý a krásný, s odhodláním a moudrostí, že všichni, kdo stáli kolem, ohromeně užasli. Badr byla celá bez sebe radostí a skočila Saifovi do náruče, mumlajíc spoustu „Promiň“ a „Odpusť mi“. Věděla, kdy je třeba se omluvit.

„Pane,“ promluvil princ Saif ke králi. „Vážil jsem dlouhou a nelehkou cestu do tvé krásné země, abych tě požádal o ruku tvé nádherné dcery, se kterou jsem se oženil podle zvyků naší země před necelým rokem. Představ si mé zděšení, když jsem ji tu našel jako zajatce, ke kterému se chováte hůř, než bychom se v naší zemi chovali ke zvířatům. Jsem rozzloben. A ať už nám dáš své požehnání, či nikoliv, odvedu si ji pryč.“

Badřin otec oněmněl úžasem. Jak si může člověk dovolit takto neohroženě a drze mluvit se samotným králem Paristánu? S králem, který vládne tisícům džinů, skřetů, skřítků a víl, jehož kouzla by mohla prince v mžiku srazit k zemi a proklet jeho rodinu po mnohá pokolení?

Princ Saif to naštěstí v tu chvíli nevěděl. Král víl, ohromen Saifovým neuvěřitelným sebevědomím si však pomyslel: „Raději bych teď neměl udělat žádnou hloupost. Tento muž nemusí být jen pouhý muž, možná je to mocný čaroděj, nebo je pod ochranou nějakého velkého mága, který by se mi určitě pomstil, kdyby se princi nebo Badr něco stalo.“

A tak král těm dvěma požehnal a uspořádal jim velkolepou vílí svatbu, která se konala po soumraku v zahradách pod hradem. Princ Saif musel uznat, že vílí lid to umí pořádně oslavit.

 Jediné, o čem se teď v Paristánu povídalo, byl Badřin úchvatný ženich, princ hrdina, který vládne mocnými kouzly a zachránil Badr před hrůzostrašným Deo Safedem, na kterého kouzla vílího krále nestačila.

Když nadešel čas jejich odjezdu, král víl, nyní plný úsměvů a lichotek, daroval princi Saifovi spoustu darů, jedním z nich byl „buraq“ nádherný okřídlený kůň, který dokázal letět rychle jako sokol. Saif ho pojmenoval Aajil – Hbitý, a na něm se dvojice vrátila do Egypta k nevýslovné radosti Saifových rodičů, kteří zoufali, že už svého syna nikdy neuvidí.

Od té doby už Saif nežádal po Badr, aby odložila svá křídla, nerozmlouval jí koupele v měsíčním světle a nevyžadoval aby se účastnila nudných obědů u dvora, které tak ráda organizovala jeho matka. Badr byla volná. Mohla létat kamkoli se jí zachtělo, ale vždy se vracela, aby strávila noc se Saifem.

Když Saifův otec zemřel, Saif zdědil trůn. Jeho třicetiletá vláda byla doubou míru a prosperity, jakou království ještě nezažilo. Někteří lidé to připisovali kouzlu jeho ženy a dalších kouzelných předmětů, které vlastnil a jejichž sláva dosahovala daleko za hranice Egypta. Ale pravdou je, že Saif už nikdy nepoužil ani Šalamounovu čapku, ani neviditelný plášť, ani Mojžíšovu hůl. Dokonce se pokusil znovu vyhledat starého buzurga, kterého poprvé potkal na předměstí Káhiry a toho druhého z čajovny v Péšávaru, aby jim poděkoval a vrátil jim kouzelné předměty, kterému tolikrát zachránily život. Ale nebylo po nich ani stopy. Jako kdyby ti staří muži – nebo muž – protože Saif byl přesvědčen, že to byla jedna a táž osoba – nikdy neexistovali.

Saif s Badr měli tři krásné děti, dvě dcery a syna. Nebylo na nich nic vílího, i když zdědily půvab po matce a ušlechtilé rysy po otci. Bohužel Saifa potkala předčasná smrt v bitvě proti Mongolům v Sýrii. Badr byla zdrcená a nemohla už v paláci bez něho vydržet ani den. Ale kvůli dětem zůstala. A tak roky míjely, děti vyrostly a vdaly se a oženili a měli vlastní děti, které Badr zbožňovala z celého srdce.

Ale ani ony nemohly zacelit tu ránu, to prázdno uvnitř, tu touhu po Saifovi, její jediné lásce a po Paristánu, její domovině.

Jedné noci, aniž by se někomu svěřila, vstala Badr z postele, vzala si svá křídla a několik památek na své děti a vnoučata – hračku, kousek oblečení, kapesní portrét – a opustila palác. Byl zrovna úplněk, chowdveen ka chaand. Letěla tichou nocí a nejprve se zastavila na královském hřbitově, kde byl před 30 lety pohřben Saif. Snesla se na jeho bílou mramorovou hrobku a pronesla tato slova:

„Ach nenasytná země, dlouho sis užívala muže,

jenž byl za svého života potěšením mého srdce.

Ale dnes jsem si přišla vzít, co je mé.

Dnes v noci Saifa z tohoto žárlivého hrobu vyzvednu.“

Jak mluvila, mramorová hrobka praskla a začala se otevírat, jako by ji neviditelná ruka rozsekla krumpáčem. Bum, prask – až se trhlina v mramoru začala zvetšovat a z hloubky země pod kamennou deskou se vyvalila stříbrně purpurová mlha a z ní se vynořila kostra – ostatky prince Saifa.

Kostra se chvíli vznášela nad místem, kde stála Badr Jamal a pak se sesypala k jejím nohám. Badr opatrně posbírala všechny kosti a pečlivě je zabalila do kusu látky a připevnila si je na záda, spolu s dalšími věcmi, které si odnášela s sebou. Pak opět vzlétla, ani se neohlédla, a vykradený hrob, který nechala za sebou se zase jako kouzlem sám spravil, jako by se vůbec nic nestalo.

Když letěla směrem k Paristánu měla Badr slzy v očích, věděla, že už se do Egypta nikdy nevrátí. Už nikdy neuvidí své děti a vnoučata. Ale aspoň se jí podařilo získat kousek svého milovaného, něco, čeho se může dotknout, co může cítit a vzpomenout si na něho. A to ji utěšilo.

Badr Jamal strávila zbývající dny mezi svým lidem, se svými bratry a sestrami a přáteli z dětství, v té zvláštní a fantastické zemi, kde zvířata mluví a stromy umí chodit a slunce každý den mění barvu.

Nikdy nezestárla, nikdy se jí neobjevila ani vráska ne její luně podobné, zářivé tváři. V Paristánu totiž nikdo nestárne navenek, všichni si uchovají mladistvost až do dne své smrti.

Z kostry prince Saifa vybrala některé menší kůstky a nosila je stále při sobě jako náhrdelník. Ostatní kosti zůstaly uloženy ve zlaté truhle v její ložnici.

A tak žila Badr Jamal dalších 100 let dokud nenadešel její čas.

Toho dne se opět koupala ve svém oblíbeném jezeře vysoko v zasněžených Himalájích, ve stínu královny hor, Malika Parbat, tak jako to dělávala, když byla dítě a posléze vězněm Deo Safeda před mnoha a mnoha lety.

A tak ležela na zádech a plula tmou na sametové hladině jezera, hleděla na tu nádhernou hvězdnou oblohu a zářící měsíc, který ve svém stříbrném svitu koupal okolní hory a v tom okamžiku byla Badr dokonale šťastná. Byla v dokonalém míru se vším.

A pak náhle pročísl tmu záblesk světla – modrý oheň, který vycházel z jejího těla – a Badr byla pryč.

Nic po ní nezůstalo, jen hrstka popela plovoucí na hladině modrého zvlněného jezera.

Nevíme, kam odcházejí víly, když zemřou. Nevíme jestli mají stejný očistec a ráj jako lidé. Ale doufáme, že ano, že se Badr-ul-Jamal znovu setkala se svým milovaným Saifem a že se spolu bok po boku dívají dolů na nás, na to zvláštní fantastické divadlo zvané život

KONEC

převzato z https://windsweptwords.com/

překlad: Eidheann